Otázka v diskusi:
Cestovní náhrady
Lucie Šafaříková,
14.12.2023
Zaměstnanec je vyslán na pracovní cestu. Počátek i konec cesty je stanoven v místě bydliště zaměstnance. Zaměstnanec nemá v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště. Jako místo výkonu práce je sjednáno sídlo firmy zaměstnavatele. Firma sídlí v jiné obci, než je místo bydliště. Před cestou je dojednáno, že zaměstnanec po cestě vyzvedne kolegu, který s ním bude konat pracovní cestu, a to v sídle firmy. Zaměstnanec vyjede z místa bydliště v 6:10 hod. Cestou se zastaví v 6:35 hod v místě výkonu práce pouze z důvodu, aby zde na parkovišti vyzvedl kolegu, který s ním bude pracovní cestu konat, a hned pokračuje v cestě. Při zpáteční cestě opět zaveze kolegu do sídla firmy, a to v 17:50 hod. Vysadí ho na parkovišti a hned pokračuje ve zpáteční cestě do místa svého bydliště, kam dorazí v 18:30 hod. Náleží zaměstnanci stravné za dobu od 6:10 hod do 18:30 hod, nebo pouze za dobu od 6:35 hod do 17:50 hod? Děkuji předem za odpověď.
2 odpovědi:
-
Dobrý den,
to je docela složité, je třeba rozlišit nárok na cestovní náhrady a nárok na mzdu. Na cestovní náhrady vzniká nárok záčátkem pracovní cesty, přičemž v pracovní smlouvě musí být uvedeno, které místo se při pracovní cestě považuje za výchozí pro účely výpočtu cestovních náhrad.
Doba strávená na pracovní cestě nebo na cestě mimo pravidelné pracoviště jinak než plněním pracovních úkolů, avšak v pracovní době, se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele, při které se zaměstnanci mzda nekrátí. Tedy pokud je záčátek pracovní doby rozvržena od 8:00 hod a pracovní cesta začíná v 7:00 hod a na místo určení přijede zaměstnanec v 10:00 hod., tak za první hodinu cesty na místo nenáleží zaměstnanci mzda (od 7:00 se počítá pouze začátek cesty pro účely cestovních náhrad) od 8:00 do 10:00 zaměstnanec nekoná práci (je na cestě) avšak tato doba se považuje za překážku v práci na straně zaměstnavatele při které náleží zaměstnanci mzda v nezkrácené výši.
Pokud tedy zaměstnavatel určí zaměstnanci pro konkrétní pracovní cestu jako místo nástupu a ukončení pracovní cesty místo bydliště zaměstnance, pak počátkem a ukončením této pracovní cesty bude skutečný odchod z bydliště a při návratu příchod do bydliště. Tyto skutečnosti musí být samozřejmě přesně uvedené na první straně (v tabulce podmínek) cestovního příkazu.
Na základě § 163 odst. 1 zákoníku práce náleží zaměstnanci v podnikatelské sféře stravné v minimální výši:
129 Kč, pokud pracovní cesta trvá 5 až 12 hodin,
196 Kč, pokud pracovní cesta trvá 12 až 18 hodin,
307 Kč, pokud pracovní cesta trvá déle než 18 hodin.
V případě, že bylo zaměstnanci v podnikatelské sféře během pracovní cesty zaměstnavatelem poskytnuté jídlo, které mělo charakter snídaně, oběda či večeře a na které zaměstnanec finančně nepřispívá, dochází ke snížení stravného za každé bezplatné jídlo. Konkrétně se jedná o snížení až o:
70 % stravného, pokud pracovní cesta trvá 5 až 12 hodin,
35 % stravného, pokud pracovní cesta trvá 12 až 18 hodin,
25 % stravného, pokud pracovní cesta trvá déle než 18 hodin.
-
JUDr. Jakub Tomšej, Ph.D. ve spolupráci s Metodickou radou SÚ ČR:
Cestovní náhrady, mezi něž patří i stravné, zaměstnanci náleží za dobu strávenou na pracovní cestě (§ 152 zákoníku práce). Pro zodpovězení výše uvedené otázky je tak především nutno stanovit, kdy začíná a končí pracovní cesta zaměstnance a zda se cesta z domova na pracoviště, kde zaměstnanec vyzvedne kolegu, považuje za součást pracovní cesty, nebo ne.
Z ustanovení § 153 odst. 1 zákoníku práce vyplývá, že je úkolem zaměstnavatele stanovit podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad. Mezi tyto podmínky patří i doba a místo nástupu a ukončení cesty. Povinností zaměstnavatele přitom je přihlédnout k oprávněným zájmům zaměstnance.
V první řadě by tak bylo nutné zjistit, zda zaměstnavatel této své povinnosti dostál a zda existuje písemný dokument, z něhož určení místa začátku a konce pracovní cesty vyplývá. Takovým dokumentem může být např. schválený cestovní příkaz. Ustanovení § 153 odst. 2 zákoníku práce přitom stanoví, že neposkytnutí písemného dokumentu nemusí být na škodu, je-li rozsah práva zaměstnance na cestovní náhrady nezpochybnitelně jasný. Z pohledu zaměstnavatele i zaměstnance je přesto vhodné tyto podmínky sjednat písemně.
Jak by měl zaměstnavatel správně místo nástupu a ukončení pracovní cesty stanovit? Výše jsme již uvedli, že zaměstnavatel má dle zákoníku práce povinnost zohlednit oprávněné zájmy zaměstnance. Pokud tedy zaměstnanec má možnost přímé cesty ze svého bydliště do cíle pracovní cesty a pojede oklikou přes pracoviště zaměstnavatele jen proto, aby zde vyzvedl kolegu, který s ním na pracovní cestu jede, je zjevné, že pracovní cesta fakticky začala již výjezdem z domova zaměstnance. Zaměstnanec může argumentovat tím, že na jeho straně představuje zajížďka na pracoviště zkrácení spánku a prodloužení doby strávené za volantem, z pohledu zaměstnavatele naopak zřejmě půjde o výhodu, neboť nevzniknou další náklady s dopravou druhého zaměstnance na pracovní cestu. Hůře se proto hledají důvody, proč by tato cesta neměla být zahrnuta. Pokud by naopak např. zaměstnanec jel nejdříve na pracoviště, aby se tam účastnil důležité porady, a až následně vyrazil na pracovní cestu, muselo by se za místo nástupu na pracovní cestu považovat pracoviště zaměstnavatele.
