Pokud jde o otázku daňového postavení poplatníka (stanovení jeho daňového rezidentství v ČR) - jediným relevantním dokladem o této skutečnosti je potvrzení o daňovém domicilu příslušného daňového poplatníka. Potvrzení o tom, že příslušná fyzická osoba je rezidentem České republiky, vydávají pouze české finanční úřady zejména na tiskopisu „Potvrzení o daňovém domicilu“ (tiskopis MF ČR č. 25 5232 MFin 5232). Za vydání citovaného potvrzení o daňovém domicilu se platí správní poplatek ve výši 100 Kč. Toto potvrzení finanční úřady vystavují k datu nebo za zdaňovací období, které již uplynulo. Dle postupů správců daně se uvedené potvrzení o daňovém domicilu vystavuje pouze osobám, na které se vztahuje konkrétní smlouva o zamezení dvojímu zdanění.
Daňový rezident ČR je v zákoně o daních z příjmů definován v ustanovení § 2 odst. 2 jako poplatník, který má na území ČR bydliště nebo se zde obvykle zdržuje (bližší definice k těmto termínům je uvedena v § 2 odst. 4 citovaného zákona a dále v pokynu GFŘ D – 6 K § 2 zákona, bod 1.). Bydlištěm na území ČR se potom pro účely zákona o daních z příjmů rozumí místo, kde má poplatník stálý byt za okolností, z nichž lze usuzovat na jeho úmysl trvale se v tomto bytě zdržovat. V tomto bodě je nutné zdůraznit, že tato definice bydliště je pro účely zákona o daních z příjmů (tedy i pro stanovení rezidentství) svébytně samostatná a nerovná se automaticky termínu tzv. trvalého bydliště.
V citovaném pokynu GFŘ D – 6 se uvádí, že stálým bytem se rozumí byt, který je poplatníkovi kdykoliv k dispozici podle jeho potřeby, ať již vlastní či pronajatý. Tento byt může být poplatníkem pronajat jiné osobě formou, která umožňuje podle potřeby poplatníka obnovení jeho užívání poplatníkem bez prodlevy. Úmysl poplatníka zdržovat se trvale ve stálém bytě se posuzuje vzhledem k okolnostem jeho osobního a rodinného stavu, tj. má-li zde rovněž např. manželku, děti, rodiče, či zda byt je využíván v návaznosti na jeho ekonomické aktivity (podnikání, zaměstnání apod.).
V případě splnění jedné z podmínek uvedených v § 2 odst. 2 zákona o daních z příjmů má potom ale tento poplatník v ČR tzv. celosvětovou daňovou povinnost. V ČR zdaňuje jak příjmy ze zdrojů v ČR, tak i příjmy ze zdrojů v zahraničí. Pokud fyzická osoba pochází ze státu, se kterým má Česká republika uzavřenou smlouvu o zamezení dvojímu zdanění v oboru daní přímých, musíme potom vzít v úvahu i tuto mezinárodní smlouvu. V daném případě fyzická osoba je občanem Německa, patrně s původním daňovým rezidentstvím v Německu, která vykonává funkci jednatele v České republice u tuzemské společnosti. Potom musíme tedy vzít v úvahu i ustanovení Smlouvy mezi ČR a Spolkovou republikou Německo o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a z majetku č. 18/1984 Sb. (dále jen „smlouva s Německem“).
Článek 4 – Daňový domicil smlouvy s Německem uvádí problematiku rezidentství, na kterou se potom vztahuje tzv. neomezená daňová povinnost z celosvětových příjmů v příslušném smluvním státě. Smlouva samotná nezasahuje do vnitrostátních zákonů obou smluvních států, které stanovují podmínky, za nichž je určitá osoba daňově posuzována jako rezident. Tento článek ale řeší konflikt event. dvojího rezidentství. Nejsložitější situace při určování rezidentství nastává právě u fyzických osob. Proto smlouva uvádí další postupná kritéria, pomocí nichž se určí rezidentství (stálý byt, středisko životních zájmů, obvyklé zdržování). Jestliže rezidentství fyzické osoby nelze jednoznačně určit ani za pomoci těchto kritérií, určí je smluvní strany (v případě Německa spolkový ministr financí a v případě ČR ministr financí ČR nebo jeho zmocněný zástupce) na základě vzájemné dohody.
V článku 4 – Daňový domicil smlouvy s Německem se konkrétně dále uvádí:
(1) Výraz „osoba mající bydliště či sídlo v jednom smluvním státě“ označuje ve smyslu této smlouvy osobu, která je podrobena zdanění podle právních předpisů tohoto státu z důvodu svého bydliště, stálého pobytu, místa vedení, nebo jiného podobného kritéria.
(2) Jestliže fyzická osoba má podle ustanovení odstavce 1 bydliště v obou smluvních státech, postupuje se takto:
a) Předpokládá se, že tato osoba má bydliště v tom smluvním státě, ve kterém má stálý byt. Jestliže má stálý byt v obou smluvních státech, předpokládá se, že má bydliště v tom smluvním státě, ke kterému má užší osobní a hospodářské vztahy.
b) Jestliže nemůže být určeno, ke kterému smluvnímu státu má tato osoba užší osobní a hospodářské vztahy, nebo jestliže nemá stálý byt v žádném smluvním státě, předpokládá se, že má bydliště v tom smluvním státě, ve kterém se obvykle zdržuje.
Toto ustanovení starší smlouvy s Německem (Poznámka: novou smlouvu mezi ČR a Německem, která by odpovídala současným daňovým a hospodářským podmínkám, se dosud nepodařilo sjednat.) však neobsahuje závěrečné „pojistky“ jako nově sjednané smlouvy, které otázku rezidentství řeší v závěru dohodou mezi „příslušnými úřady“ v případech, kdy pomoci uvedených kritérií není možné jednoznačně určit rezidentství příslušné fyzické osoby. V daném případě by se však za shodným účelem dalo použít ustanovení třetího odstavce článku 25 – Řešení případů cestou dohody smlouvy s Německem.
Při otázce stanovení rezidentství v ČR je tedy nutné vycházet ze všech skutkových náležitostí a osobního postavení fyzické osoby v návaznosti na výše uvedené ustanovení tuzemského zákona o daních z příjmů a dále v návaznosti na ustanovení v našem případě smlouvy s Německem. Veškeré podané důkazy za účelem získání rezidentství v ČR si může dále správce daně sám ověřovat vč. využití článku 26 – Výměna informací smlouvy s Německem. Pomocí tohoto ustanovení smlouvy může správce daně získat i potřebné informace z Německa.
Z hlediska tuzemských zákonů bude tato osoba patrně rezidentem Německa i České republiky, i když v dotaze nejsou uvedeny bližší informace k otázce bydlení či ubytování příslušné fyzické osoby na území České republiky. (Teoreticky se může jednat i o tzv. pendlera, který do ČR denně dojíždí a tudíž zde ani žádné bydliště či ubytování nemá.)
V případě, že je naplněno i kritérium bydliště na území ČR, potom pro účely stanovení jeho rezidentství pouze na území jednoho smluvního státu bude tedy nutné vyjít z ustanovení článku 4 – Daňový domicil smlouvy s Německem. Dle druhého odstavce tohoto článku v případě kolize rezidentství dle tuzemských zákonů je tato osoba rezidentem toho státu, ve kterém má k dispozici stálý byt. V daném případě je tedy možné, aby tato osoba měla stálý byt v Německu, ale i v ČR – za což by mohlo být považováno i ubytování, kde dlouhodobě přebývá, i když se nejedná v právem slova smyslu o byt „na všechny časy“. Dalším „rozkličovacím“ kritériem je tzv. středisko životních zájmů. Na jedné straně sice jeho pracovně–ekonomické aktivity jsou sice v České republice, ale v daném případě dle uvedených informací se dá říci, že v Německu si tzv. podržel středisko životních zájmů. V Německu má stále bydliště, kde žije jeho rodina s dětmi a dalšími příbuznými, má zde svůj majetek, udržuje si zde užší osobní vztahy tj. společenské, politické, kulturní apod. Navíc v tomto prostředí tato osoba vždycky žila i pracovala. K této situaci je tedy možno udělat závěr, že uvedená fyzická osoba je stále rezidentem Německa, neboť většina forem přirozeného osobního vztahu směřuje k tomuto státu.
Pokud chce uvedený nerezident ČR v daném případě uplatnit v ČR další slevy na dani uvedené v § 35ba odst. 1 písmeno b) až e) zákona o daních z příjmů, daňové zvýhodnění nebo nezdanitelnou část základu daně, potom je povinen podat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob, pokud úhrn příjmů nerezidenta ze zdrojů na území ČR podle § 22 zákona o daních z příjmů činí nejméně 90 % všech jeho příjmů s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně nebo jsou od daně osvobozeny nebo příjmů, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně.
Pro eventuelní získání potvrzení (osvědčení) o tom, že je rezidentem ČR, je tedy nutné ze strany poplatníka doložit příslušnému správci daně veškeré náležitosti, které se stanovením rezidentství souvisí: potvrzení o pobytu v ČR, o bydlišti v ČR (tzv. stálý byt, nájemní smlouva), zřízení v ČR svých osobních bankovních účtů, potvrzení o délce pobytu v ČR, pobytu v ČR s celou rodinou, pracovní smlouvu s tuzemským subjektem (případně potvrzení zaměstnavatele o skutečnostech vedoucích k získání domicilu), další ekonomické aktivity v ČR vč. přenesení střediska životních a společenských zájmů do ČR, potvrzení o tom, že děti navštěvují příslušné školy či školky a veškeré další podobné důkazy vedoucí ke stanovení rezidentství v ČR.
Eventuelním získáním či potvrzením českého rezidentství se příslušné fyzické osobě značně zjednoduší přístup k uplatňování dalších slev na dani, daňového zvýhodnění či nezdanitelné části základu daně. Na druhé straně ji v České republice ale vznikne tzv. celosvětová daňová povinnost, což si mnoho zejména fyzických osob neuvědomuje.
Podíváme-li se na tuto problematiku z hlediska plátce daně, samotné prohlášení zahraniční osoby, že je rezidentem ČR, je pro plátce daně nedostačující. Navíc se tím sám plátce daně dostává do rizika v případě, že správce daně tuto skutečnost nepotvrdí. Toto riziko se pochopitelně v návaznosti na skutečný osobní stav zahraničního poplatníka úměrně zvyšuje či snižuje.
